Přiznávám se, že jsem nechala malou dceru v zimě a ve tmě před školou o Vánočních prázdninách. Před pár lety jsem jako obvykle v pondělí brzy ráno vyrazila s tehdy ještě manželem a devítiletou dcerou směrem do práce. Po cestě jsme dceru vysazovali před školou v jiném městě a šla do družiny. Ten den jsem před školou měla špatné tušení, že je něco špatně. Chtěla jsem, aby manžel počkal, než zajde do družiny (schodiště bylo průhledné a bylo vidět až nahoru, že ji paní vychovatelka otevřela). Jenže manžel měl problém s tím, abychom čekali a prostě šlápl na plyn a byli jsme pryč. (Rád dělal věci proti mé vůli a hlavně když věděl, že se mi to nelíbí). Po cestě mi to nedalo, protože můj špatný pocit přetrvával a zjistila jsem, že dětem Vánoční prázdniny končí až zítra!! V tom mi zazvonil mobil a volala mi paní z místního obchodu, že potkala mou plačící dceru na ulici a má ji u sebe. Cítila jsem se jako nejhorší máma pod sluncem a měla jsem o dceru neskutečný strach. Bylo šest ráno, mrzlo a mobil tehdy dcera neměla. Vše dopadlo naštěstí dobře. Dcera byla živá, zdravá a vyděšená a já také. S manželem jsem se rozvedla. (Jiné důvody).