Rozdíl mezi těma dvěma světy se podle mě nejvíc projevuje v autě. Aspoň teda v našem vztahu. Jakmile usednu za volant, je téměř jistota, že se pohádáme. :D

Jen na úvod chci upozornit, že mám řidičák 13 let, ujeto tisíce kilometrů a kromě pár ťukanců při parkování jsem neměla nikdy žádnou nehodu. I přesto do teď dostávám nevyžádané rady při každé cestě s mým milovaným manželem. On teda taky řídí, ale někdy se mu nechce nebo prostě nemůže.

Nemám ráda, když stojím na křižovatce, dávám přednost autům na hlavní silnici a musím se rozhodnout, kdy bude nejlepší chvíle se rozjet. Říkám si "Teď ještě ne, počkám, až projede tohle auto, tohle auto a pak i to za ním radši..." Po několika minutách čekání si v duchu pomyslím, že jsem to špatně vyhodnotila a už jsem mohla několikrát jet. Moje drahá polovička na sedadle spolujezdce to ovšem neváhá okomentovat nahlas: "Už jsi mohla dávno jet!" Grr, to vím taky. O vhodném okamžiku k předjetí cyklisty se radši nebudu vyjadřovat. No a parkování, to je samostatná kapitola. Tam je už předem dané, že přijde výměna názorů. A pak možná debata o rozvodu. :D

Já vidím malinkou mezeru mezi dvěma auty a přemýšlím, jestli se mezi ně vůbec vejdu. Má smysl to zkoušet? Můj chlap prohlásí: "Prosím tě, tam je místa pro kamion!" V tu chvíli bych ho pod ten kamion nejradši strčila.

Další situace je u obchodních center. Zvlášť o víkendech jsou nejobsazenější místa přímo u vchodu. Čím dál od něj jste, tím víc volných míst je, logicky. Častokrát když to vidím, radši si rovnou zaparkuju dál a projdu se. Vždyť je to kousek! Ale těch keců kvůli pár metrům navíc... :D

Co mě dokáže totálně rozhodit je podélné parkování, když za mnou stojí další auto a čeká, až skončím. Co si budeme povídat, i když nejsem v časovém presu, tak to není žádná sláva. Občas to vypadá tak, že si mezi auta zacouvám a zjistím, že totálně vybočuju z řady nebo stojím nakřivo. Tak zase vyjedu, zajedu, vyjedu, zajedu... Prostě zkouším různé úhly a ono to buď vyjde nebo ne. :D Tudíž když vím, že za mnou stojí další auta, která nemůžou projet a čekají, tak radši jedu dál a ani se o to zaparkování nepokouším. Ten pocit, že za mnou sedí v autě další Marťan a sleduje moje zoufalé pokusy, mě dovádí k šílenství a vždycky cítím, jak se začínám potit a zrychluje se mi tep.

Můj milovaný muž tohle nikdy v životě nepochopí. Ani tu neschopnost zaparkovat, ani ten stres kolem toho. Někdy to dopadá tak, že se v cíli cesty vyměníme. To můj drahý vystoupí z auta, otevře mi dveře, důležitě pokyne, ať vystoupím. A pak jednou rukou ladně točí volantem, druhou si drží elektronickou cigaretu a namachrovaně během pár vteřin stojí s autem přesně tam, kde podle mě vůbec nebylo místo. :D No a ve finále mě dostal tím, když mi podával klíč od svého nového auta, které NIKOMU nepůjčuje. Udiveně jsem zvedla obočí a zeptala se, jestli si je jistý. On se na mě vážně podíval a odpověděl: "A proč by ne? Tobě věřím".