S rodiči jsem si nikdy moc nerozuměla. Pořád u nás bylo dusno, hádky byly na denním pořádku a oba si často vybíjeli svou zlost na mně, sice jenom slovně, ale neustálých nadávek a urážek už jsem měla plné zuby. Proto jakmile jsem se vyučila, rozhodla jsem se, že z domova odejdu. Jedna kamarádka se odstěhovala za prací do Británie a moc si to chválila, takže jsem si všechno vyřídila a taky se tam vydala. Začala jsem tam pracovat v restauraci jako pomocná síla. 

V práci jsem se seznámila se synem mého šéfa, moc příjemným klukem, o pár let starším než já, taky cizincem, ale jeho rodina tam žije už dlouho. Začali jsme spolu chodit ven a vznikl z toho vztah. Měli jsme ale na sebe hodně málo času, protože já byla skoro pořád v práci a on měl taky náročnou práci, při které musel navíc dost cestovat. Ale přesto jsme se snažili si na sebe nějaký čas najít a chodili jsme si buď někam sednout, nebo jsme se scházeli u mě v podnájmu. Vídali jsme se sice dost málo, ale i tak jsem s ním byla šťastná a pokládala to za plnohodnotný vztah. 

Takhle to trvalo víc než rok, pak přišel brexit. Rozhodla jsem se vrátit do Česka, s přítelem jsme o tom mluvili, byl smutný, ale řekli jsme si, že se budeme snažit udržet náš vztah i na dálku. Že když jsme zvládli naše časové možnosti v Británii, zvládneme to, i když budu v Česku. Když jsem se ale vrátila do Česka, zjistila jsem, že jsem těhotná. Když jsem odjížděla, vůbec jsem to netušila, vždycky jsem měla hodně nepravidelný cyklus, takže mě nic nevarovalo, a nepozorovala jsem na sobě ani žádné jiné příznaky. Zjistila jsem to, až když jsem šla na běžnou kontrolu na gynekologii. 

Byla jsem už po 12. týdnu, takže na interrupci bylo pozdě, a vlastně bych o ní ani neuvažovala. Hned jsem to volala příteli, doufala jsem, že bude rád. Ale když jsem mu to řekla, bylo jasné, že rád není. Byl úplně zaskočený a zmatený, nevěděl, co říct. Já taky ne, jak mě to překvapilo. Když jsem mu volala příště, už mi to nevzal, na zprávy přestal odpovídat. Bylo mi jasné, že na dítě zůstanu sama. 

U rodičů jsem žádné zázemí neměla, ale naštěstí mi hodně pomohla kamarádka, která mě u sebe nechala bydlet a pomohla mi s dcerou, když jsem se vrátila z porodnice. Že se nám narodila dcera, jsem příteli napsala, poslala fotky, ale vůbec nereagoval. Pak se najednou ozval otec mého přítele, můj bývalý šéf. Řekl mi, že ho mrzí, jak se jeho syn zachoval, a že on by chtěl vnučku vídat. Od té doby jsme v kontaktu, posílám mu občas fotky a on mi posílá na malou peníze. Našla jsem si i přivýdělek, když jsem v práci, malou mi hlídá sousedka. 

Život v Británii mě naučil skromnosti a samostatnosti, takže to zvládám, ale je mi opravdu líto, že to takhle dopadlo. Říkám si, že je to i moje chyba, měla jsem být opatrnější a líp se chránit. Ale na druhou stranu jsem šťastná, že dceru mám, a neměnila bych. Jen si říkám, jestli někdy přítel, vlastně už bývalý, o dceru projeví zájem. A co jí vlastně řeknu, až se začne ptát na svého tátu…