S manželem máme dvě děti, tříleté a půlroční. Vždycky jsme chtěli rodinu a jsme šťastní, že děti máme. Říkali jsme si, že až povyrostou, nebudeme se bránit ani třetímu. Máme rodinný domek, místa je tu dost, jsme celkem zajištění, domek jsme zdědili a opravili svépomocí, nemáme žádnou hypotéku, takže bychom i třetí dítě zvládli.

Ale to byla, jak se říká „hudba budoucnosti“, zatím máme dost práce s našimi dvěma malými. Navíc já jsem se dostala na vysokou školu, po které jsem vždycky toužila. Mám bakalářský titul a vždycky jsem si chtěla vzdělání dodělat a získat i magisterský. Vysokou školu jsem vystudovala ještě předtím, než jsem se s manželem seznámila, a zrovna když jsem plánovala, že bych pokračovala v navazujícím magisterském studiu, tak jsem potkala budoucího manžela a začali jsme spolu randit. Pak bylo rychle jasné, že je to vážný vztah, pustili jsme se do rekonstrukce domu, do toho svatba, narodilo se první dítě, takže jsem svoje studijní plány odsunula na pozdější dobu. Ale teď, když už je dům hotový a děti na světě, navíc máme skvělé hlídání, obě babičky bydlí blízko a rády pomohou, tak jsem se s manželem domluvila, že bych na magisterské studium nastoupila. Je to kombinovaná forma, takže by to šlo zvládnout. Už jsem přijatá a těšila jsem se na začátek studia, ale najednou se všechno nečekaně zamotalo.

Vždycky jsem brala antikoncepci a chovala se zodpovědně, nechtěla jsem se nikdy dostat do situace, že bych řešila nechtěné těhotenství, už proto, že mám k interrupcím odmítavý vztah. Nemá to nic společného s náboženstvím, nejsem věřící ani nejsem ze zbožné rodiny, ale prostě ten zásah, který zničí sotva vzniklý život, mi přijde hrozný. Ještě to dokážu pochopit u zdravotních postižení plodu nebo ohrožení matky nebo u znásilnění, ale nechat zničit zdravé dítě v normálním vztahu se mi opravdu příčí. Takže jsem vždy brala antikoncepci a skutečně jsem otěhotněla, jenom když jsme si děti přáli.

Ovšem teď jsem musela ze zdravotních důvodů změnit antikoncepci a v tom mezidobí jsem otěhotněla. Vlastně si nejsem úplně jistá, jak se to mohlo stát, manžel si dával pozor, ale prostě stalo se. Byla jsem z toho trochu v šoku a okamžitě to řekla manželovi. Ten byl taky překvapený, ale řekl, že on proti třetímu dítěti vůbec nic nemá, že to zvládneme. Je fakt, že on se mi snaží maximálně pomáhat, i když je zaměstnaný, tak je opravdu ochotný a pozorný, i s mladším synem to skvěle umí, klidně ho přebalí i vykoupe.

Ale já si s tou situací nevím rady. Je mi proti mysli jít na zákrok, mám strach, že bych si interrupci jednou vyčítala, zvlášť když je to i manželovo dítě a on ho chce, byť řekl, že nechá konečné rozhodnutí na mně. Na druhou stranu to přišlo opravdu v tak nevhodnou chvíli. Děti jsou ještě hodně malé, do toho bych zase musela odložit vysněné studium a bůhví, jestli bych se k němu s třemi malými dětmi ještě vrátila. V rodině mám oporu, ale samozřejmě nemůžu všechno nechat na manželovi a babičkách. Pořád nevím, jak se rozhodnout, a čas samozřejmě běží…