S přítelem jsem byla od svých patnácti, byl můj první vážný vztah. On byl o pár let starší, imponovalo mi na něm, jaký má přehled, je rozumný, dokázal už vydělat peníze, byl praktický. Zdědil byt a začali jsme ho spolu rekonstruovat, přítel většinu věcí dělal sám, je i manuálně zručný. Všechno vypadalo ideálně, naše rodiny už počítaly s tím, že se jednou vezmeme. 

Ale po pár letech mně na něm najednou začalo plno věcí vadit. Nežili jsme zrovna společensky, přítel hodně času trávil prací na bytě, taky většina peněz šla do rekonstrukce, takže jsme nejezdili po dovolených a moc si neužívali. Víkendy přítel taky trávil prací na bytě, nebo naopak měl různé přivýdělky, abychom měli peníze na rekonstrukci. Když jsem mu říkala, že bychom měli mít víc času na sebe, tak říkal, že se byt sám neopraví, a kolikrát jsme se na to téma i pohádali.

Nakonec jsem se zamilovala do kolegy v práci, stejně starého jako můj přítel, a bylo to vzájemné. S přítelem jsem se po pěti letech rozešla a nastěhovala se k novému příteli.  Je moc fajn a klape nám to spolu, ale po pár měsících jsem se přistihla, že mi můj bývalý chybí. Myslela jsem si, že to přejde, ale už je to skoro rok od našeho rozchodu, a já na něj myslím čím dál víc. Mám pocit, že jsem se možná s tím rozchodem unáhlila, i když můj nový přítel je moc hodný a vlastně je mi líto, že mám takové myšlenky. Ale na toho bývalého nemůžu zapomenout. Vlastně bych se k němu ráda vrátila, ale to má háček. 

On už si taky našel novou přítelkyni, jednu svoji známou s malým dítětem. Trochu jsem ji taky znala, otec jejího dítěte ji opustil, ještě když byla těhotná. S mým expřítelem se dali dohromady hned potom, co jsem se odstěhovala, a už spolu bydlí. Přeju mu štěstí a sama bych taky chtěla být šťastná se svým novým přítelem, ale nejsem. Vstupovat mu do vztahu ale nechci, taky bych si připadala trapně, když jsem ho opustila, tak teď přijít, abychom to dali zase dohromady. Bojím se, že by mě odmítl, ale tak ráda bych s ním byla. Mám jen strach, aby si spolu nepořídili dítě, to by všechny moje naděje přišly vniveč. Naopak tajně doufám, že se se svojí přítelkyní rozejde, pak bych se k němu zkusila vrátit.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si říkám, že vlastně nebyl vůbec tak špatný, a nechápu, proč jsem se s ním vlastně rozešla. Celý ten rozchod mi nakonec přijde zbytečný, ale bojím se, že už je pozdě…