Je mi 32 let a v roce 2012 mi byla diagnostikována paranoidní schizofrenie. Po delším zaléčení, kdy jsem mohla celkem normálně fungovat jsem na jednom vánočním večírku poznala svého současného manžela taktéž se schizofrenií. Po celkem krátkém chození náš vztah vyústil ve svatbu. Po roce neúspěšného plánování miminka jsme navštívili Centrum asistované reprodukce (dále CAR) a byli ochotni podstoupit umělé oplodnění. To, že jsme nemocní jsme netajili, a proto nám bylo doporučeno ať ještě počkáme, že určitě otěhotním. Manžel přestal kouřit a zároveň jsme brali doplňky výživy povzbuzující plodnost. Ještě jsem je nestačila dobrat a už jsem byla “v tom”. Byli jsme moc šťastní. Stejně jako každá maminka jsem absolvovala vyšetření, které však nedopadlo dobře a nebylo jisté, zda dítě bude zdravé. Musela jsem podstoupit další vyšetření a na výsledky čekala 3 dlouhé dny, nakonec se obavy nenaplnily a navíc jsme na 99% znali v 2. měsíci již pohlaví miminka.

Ze začátku jsem měla chuť hlavně na slané a solila kdeco, postupně se chutě stabilizovaly a nezvracela jsem, nebylo mi špatně ani jsem neměla deprese. Otěhotněla jsem na konci prosince 2019 takže jsem těhotenství prožila hlavně v době koronavirové. Od března jsem byla doma vzhledem k jinému stavu mi zaměstnavatel uznal překážku v práci a zůstala jsem doma. Manžel pro jistotu přešel na pracovní neschopnost, aby nás nenakazil a později podal výpověď, aby náš malý měl tu nejlepší péči.

Od této doby jsme téměř nepřetržitě spolu a náš vztah se ještě utužil. Nebudu lhát, že to nebylo náročné, ale zvládli jsme to a já v září porodila, sice o 2 týdny dříve, ale vše bylo v pořádku. Po 4 dnech jsem opustila porodnici. Ještě předtím nás však čekala nepříjemnost, kdy nám lékařka řekla, že mě nepropustí, neboť nejsme duševně zdraví a pravděpodobně ne zcela při smyslech a asi by se malému něco mohlo stát. Hodinu jsme ji přesvědčovali, že jsme stabilizovaní a malý bude mít tu nejlepší péči, kterou mu mohou dát jen jeho rodiče. Podmínka však byla, že jsme ji museli večer zavolat, zda všechno zvládáme. Ze začátku bylo vše nové, jako pro každou maminku a nebýt toho, že jsme byli dva, bylo by to ještě těžší. Ano byly stavy, kdy jsem ani synovi nedokázala podržet láhev na pití, několikrát jsem usla při tom, přišlo mi, že nic nezvládám a jsem nemožná a hnusná. Také jsem se snažila kojit, což mi bylo dovoleno, neboť jsem medikaci přizpůsobila těhotenství. Šestinedělí jsem jakž takž zvládala, ale čekala mě rána. Nešťastnou náhodou mi zemřel strýc, který mě doučoval na střední škole a žila jsem s ním 18 let ve společné domácnosti. Probíhalo to docela nešetrným způsobem, kdy u mě zazvonila policie a tuto skutečnost mi sdělila. Velice jsem se vyděsila, protože jsem si po zkušenosti v nemocnici myslela, že mi jdou sebrat dítě. Následoval pohřeb kam jsme malého s ohledem na Covid nebrali, hlídala tchyně. Dnes má malý již skoro 2 měsíce je krásný a zdravý moc se o něho bojím, ale je to ten nejkrásnější dar, zázrak přírody.