Nedokážu opustit svého manžela. Jsme spolu více než 10 let. Dva první roky bylo vše fajn, pak začal brát drogy a měl stavy, které se ani nedají popsat, úplně ho to změnilo. Pořád si vymýšlel, že ho podvádím, viděl za vším chlapi. Začal mě za to mlátit, ale nebyla to pravda. Tehdy jsme ještě neměli děti. Vždy jsem od něj odešla, ale po nějaké době se vrátila s tím, že mi sliboval, že se změní. Pořád žárlil, nemohla jsem ani chodit ven, nemohla jsem mít žádné kamarádky... Pořád mi jen nadával, urážel mě a ponižoval.

Pak se nám narodil syn a vše se zdálo být normální. Jenže on ty drogy zase začal brát, nemohl s tím přestat, byl na tom závislý, i když tvrdil že ne. Rodina už mě nechtěla, protože si myslela, že se k němu opět vrátím. Jsem od něj psychicky týraná, nevím kudy kam. Vše shazuje na mě, že je vše moje vina, že jsem k ničemu i když se mu hezky starám o děti, nikam nechodím, každý den má navařeno, doma je řádně uklizeno, a i když drogy nějakou dobu nebere, pořád je všechno špatně.

Od rodin bydlíme daleko, nemám kam jinam jít. Nechci, aby děti doplatili na to, že jejich otec je takový, vydělává celkem slušný peníze, takže ano dá se říct, že jsem s ním jen kvůli penězům, a aby dětem nic nechybělo. Jinak k němu nic necítím, spím sama v samostatné místnosti s dcerou a syn má pokojík. On má svou ložnici. Cítím k němu odpor. Před kamarády nebo jeho rodinou mě jenom ponižuje, když má náladu tak ne. Mám toho dost, chci od něj pryč, ale nevím, kam a ani nevím, jak znovu začít. Vím, že se to dá, ale já si to prostě neumím představit. Je mi líto dětí, protože nechci, aby v tomto vyrůstali. Vždy jsem ho milovala, dělala pro něj úplně všechno, ale od doby, co se ke mně chová jako ke kusu hadru ve mně všechno hezký zabil. Ani spolu nespíme, protože si neumím představit ani to, že bychom leželi v jedné posteli. To se prostě nedá.

Řešíme spolu jen ty potřebné věci a to je všechno. Je mi z toho na nic. K dětem se chová dobře jen když má náladu, když má ty své dny tak na ně jenom křičí. Nemůžu to už vydržet, ale nemám kam jít. Jsme od všech úplně daleko a já tu nemám nikoho. Nelituji sebe, ale své děti. Takový život si nezaslouží a chápu všechny ženy, které si něčím takovým prochází. Musíme být silné a odejít. Plánuji to, ale nemám moc možností. Žádná žena si toto nezaslouží a děti už vůbec ne. Když se každý večer na ně kouknu jak spinkají, tečou mi slzy po tváři co to máme za život s takovým ....... Je sice hezký, že máme všechno, ale nemáme pocit bezpečí, nemáme od něj tu lásku ani nic pěkného. To se raději uspokojíme s málem, ale za to budeme bez něj šťastnější. Myslím jen na své děti, pořád myslím na to, že jsem děti s ním nikdy neměla mít, ale miluju je nadevše a nedám na ně dopustit❤️