Ach jo,“ povzdychla jsem si trochu smutně do hrobového ticha sesterny. Hrobové je v nemocničním prostřední slovo nepatřičné, ale po pravdě úplně odpovídalo mojí momentální náladě. Odpoledne se kolegyně předháněly v tom, co je dnes večer čeká s jejich drahou polovičkou. Báječná večeře při svíčkách dokonce zásnubní prstýnek. „Už týden ho má schovaný v šuplíku v krabičce mezi ponožkami,“ vykládala nám, „myslí si, že nic netuším.“ „Hmm,“ nasadila jsem strojený úsměv, „ať ti to vyjde, líp než mně,“ dodala jsem jízlivě. Normálně taková nejsem.

Crrr,“ z melancholických úvah mě vytrhl mobil z přijíždějící sanitky. „Pořezaný muž, je při vědomí,“ hlásili. Seběhli jsme s doktorem na příjem, kde jsme ho na „tři“ přesunuli na vyšetřovací stůl. „Pane koukla jsem do zprávy, jak se pacient jmenuje, „slyšíte mě?“ Měl nateklý obličej, na němž mu vykvétaly žluto fialové modřiny, při dýchání to v něm pískalo jako v papiňáku. Svlékla jsem mu zakrvácenou bundu i košili a rozšklebily se na mě řezné rány na rukách a… bodná v břiše. Jasně, chlap, někde se porval,“ prolétlo mi znechuceně hlavou. Když jsem mu čistila rány, upřel na mě vystrašené oči, pak je zvedl vzhůru a… omdlel. „Hrdina,“ ironicky jsem mu v duchu spílala za všechny mužský. Doktor ho sešil, neměl zasažený žádný důležitý orgán, a tak jsem mu nasadila kapačku a v noci ho chodila kontrolovat.

Holky z ranní směny zvědavě nakukovaly do pokoje toho „sešívaného“ z noci. „Hrdina,“ neslo se mezi nimi šeptem. „Hmm?“ kroutila jsem hlavou, „tak proč se rval. Má co chtěl,“ uzemnila jsem je. „Večer přepadli ženskou u bankomatu. On ji prý bránil,“ vysvětlovaly mi. „Zloděj před ženou šermoval kudlou a odnesl to on,“ mluvily jedna přes druhou, „už sem jedou policajti i s tou zachráněnou, která mu chce poděkovat.“ Na sucho jsem polkla a z dálky pozorovala paní jak uniformovanému příslušníkovi potvrzuje, že tam leží skutečně ten, kdo jí ubránil zdraví a kartu i s vybranými penězi. Trochu jsem si na něj poopravila názor, ale i tak… o mužích jsem si myslela své.

Druhý den jsem mu šla změřit tlak. Lehce jako motýl, ještě neměl sílu, se dotkl mé ruky. „Tak to nebyl sen? Jste skutečná?“ mluvil tiše. „Spal jste,“ obrátila jsem mu deku. „Já ho nade mnou viděl. Měl vaši tvář,“ zadíval se mi do očí a rozkašlal se. „Psst, mluvíte nesmysly,“ dodala jsem rozpačitě. Jeho pohled jako by viděl až na dno mé duše. Oslovil mě něčím, co nedokážu popsat. Pomalu slabikoval mé jméno přišpendlené na zástěře, „včera na Valentýna jsem ale četl Anděla. Můj anděl…,“ usmál se na mě přesto, že ho všechno bolelo.

Chodila jsem pak za ním denně i mimo službu. Chlap, který se dokáže zastat samotné paní, z níž mu očividně nic nekápne, je muž s velkým M. A tak mi svatý Valentýn, na kterého jsem před tím vůbec nevěřila, spíš mě iritoval, přivedl skutečně lásku. O tom, že má srdce na pravém místě, mě od té doby přesvědčil už mnohokrát. Ta událost se stala totiž v loňském roce a letos? Na Valentýna si službu nevezmu.