Š. si po boku svého manžela M. přijde jako nic. I když jsou už manželé a mají spolu dítě, M. stále rozděluje finance. Dává si pozor na to, kdo platil naposledy. A hlavně na to, kdo zaplatil víc. Když Š. nevyjde a musí si říct o peníze, M. z toho udělá obrovský problém. Myslela jsem si, že až se s M. vezmeme, spojíme nejen naše životy, ale i finance. Jsme spolu osm let, z toho rok a půl manželé, a stále doma všechno dělíme na moje a tvoje. Doufala jsem, že si vzájemně pomůžeme, ale M. nadále rozděluje finance.

Když jsme spolu začínali chodit, dávalo logiku, že si každý jede na vlastní triko. Platili jsme si vlastní podnájmy a výdaje na život. Něco jiného bylo, když jsme šli třeba do kina nebo na večeři. Jako džentlmen mě M. zval. Po dvou letech jsme spolu začali bydlet. Měla jsem větší byt, takže M. šel ke mně. Šokovalo mě, že první tři měsíce jsem musela platit nájem já. Když jsem se zeptala, proč mi nepřispěje, dočkala jsem se šokující reakce. „Já si myslel, že když bydlíme u tebe, platíš ty,“ pronesl nevzrušeně. Ač nerad, začal mi tedy dávat polovinu na nájem, ale nadšený z toho nebyl.

To samé platilo, když se mělo jet na nákup nebo pořídit něco do bytu. Chtěl mít jasno v tom, kdo je zrovna na řadě a kdo naposledy zaplatil víc. Já tohle nikdy moc neřešila. Ve vztahu platil ten, kdo zrovna měl víc peněz. Nikdy jsem nepožadovala nějakou úměrnou míru. M. je ale jiný. Má rád peníze rozdělené na jeho a moje.

Nic se nezměnilo ani po svatbě. Nechtěla jsem se hádat kvůli penězům, tak jsem na jeho hru přistoupila. A kupodivu byl klid. Nevím, proč jsem si myslela, že se po svatbě něco změní. Jsme manželé rok a půl a stále se doma rozdělují peníze. Teď jsem navíc na mateřské dovolené. Mám menší příjem a jen těžko vycházím. Byly měsíce, kdy mi prostě peníze nezbyly a musela jsem se na M. obrátit. „Jak to, že nemáš?“ tvářil se překvapeně. „Prostě nemám. Platila jsem nájem, nákup a něco pro P. Nevyšla jsem,“ řekla jsem pravdu. „A co mám teď podle tebe dělat? Mám ti dát peníze? To si na to akorát zvykneš,“ bědoval. „Na tom přeci není nic špatného…“ nechápala jsem. „Jsme manželé a měli bychom si pomáhat. A to i co se týče peněz,“ dodala jsem. S kyselým obličejem mi poslal pár tisícovek a trval na tom, že jakmile mi přijde mateřská, musím to vrátit. Zírala jsem jako péro z gauče. Připadala jsem si jako žebračka.

M. byl vychováván přísnou rukou a musel se naučit hodnotě peněz. Má pocit, že na jeho peníze nemám nárok. A je nepodstatné, že jsem jeho manželka a matka jeho dítěte. Svírá se mi z toho žaludek. Jako kdybych byla nějaká zlatokopka. Uráží mě to a cítím se méněcenná. Smutné je, že se to pravděpodobně nikdy nezmění a M. bude vždycky rozdělovat. Za rok nastupuji do práce a moje finanční situace se zlepší. Budu váhat, jestli mu vlastně pomůžu, až se sám octne v nouzi. Měl by totiž ochutnat vlastní polívčičku.