Zrovna jsem ve skříni při úklidu narazila na tašku do porodnice. Je stále připravená, netknutá. Je v ní všechno, malé plenky, dudlík, lahvička, dokonce i balení mléka. Ty malinkaté oblečky mi zase vehnaly slzy do očí. Před rokem jsme si měli jet pro miminko do přímé adopce. Ale nějak to nedopadlo. Vše bylo připravené. Postýlka s monitorem dechu, povlečené peřinky, v komodě oblečení, kočárek, vajíčko... Měla jsem domluvenou laktační poradkyni na adoptivní kojení... Postýlka se složila a s oblečením uklidila do sklepa. Jen ta taška tady zůstala ve skříni. Stále čekáme na další šanci, na další miminko, které si k nám snad najde cestu. Venku nemůžu odtrhnout oči od malých dětí, od těhotných maminek. Říkám si, že přece to nemůže takhle skončit. Možná bych se i dokázala smířit s tím, že nebudu nikdy těhotná. Ale přála bych si být maminkou.