Jednoho hnusného dne (což asi mělo být znamení), jsme poznala muže. Pardon dnes bych ho spíše nazvala nevyzrálého kluka (psychopata). Je to stále dokola, ale kdo to nezažil nepochopí. Než jsme se spolu nastěhovali bylo vše v harmonii. Po nastěhování se to postupně začínalo stupňovat. První byla facka, protože mi napsal kamarád z dětství. Můj nynější ex se strašně rozbrečel a začal toho litovat, ale to bylo jen naoko. Poté jsem třeba přišla domů z práce později. Kolikrát místo v deset v noci jsme skončily po druhé hodině ráno. Takže na mě doma čekala rána, vyhozené polštáře s peřinou na zemi anebo nějaká rozbitá věc. Jenže člověk je slepý. Otěhotněla jsem a doufala, že tohle všechno se změní... NEZMĚNÍ! Je to pak mnohem horší. U porodu mi nadával, že chci dítě zabít. Jednou jsem z baráku utíkala přes chodbu a naštěstí šla jedna paní venčit a schovala mě k sobě. Řešilo se to jen slovy "Ty ty ty, ženy se nemlátí". Moje poslední kapka nadešla v době, kdy jsem řekla že odcházím. Dítě jsme měli na hlídání a dodnes nezapomenu na ty oči, které se bavili mi ubližovat a jeho smích, když mi tekla krev z nosu a pusy. Klečel na mně a mlátil hlava nehlava. Snažil se ještě si se mnou si užít, nebo jak to napsat. Druhý den mě čekalo běhání k lékařce a ta mě po vyšetření okamžitě odvezla na policii. Trvalo mi pár let, než jsem se přes to všechno dostala a dneska po 10 letech se zase boji on mě, abych mu nezatopila, protože ví že se nebojím ozvat a zavolat policii. Tak prosím neodsuzujte ženy v podobné situaci, že jsou hloupé a radši jim pomozte. PS. Dostal podmínku za domácí násilí a znásilnění.