Rodina mi ublížila, místo toho, aby mě podržela a pomohla mi se z toho všeho dostat. Je to už 19 let co mi umřel syn, bylo mu 2 měsíce a 14 dní. Den před Vánocemi 2003. V ten den přijela ke mně záchranka, ale až po půl hodině. Mezi tím jsem se syna pokoušela oživovat. Ale jak 22letá žena bez zkušeností může umět více jak záchranáři? Mezi tím taky přijela policie a má matka, před nimi začala na mě řvát. Já vyklepaná, ubrečená nevěděla jsem, co vše se děje, myslela jsem, že se zastavil v tu dobu čas. Má matka řvala, že jsem svého syna zabila, že jsem s ním musela hodit do postýlky a podobné hnusné věci. Přitom svého syna jménem jednoho apoštola, jsem milovala více než ostatní. Policie mě ráno ten den kolem 10 hodiny odvezli na oddělení kde se mě až do pozdního večera ptali stále na jedno a to samé. A víte, že pravda se nikdy nezmění? Pustili mě večer, jela jsem do nemocnice na ARO ale syna i přes mé prosby mi neukázali. Byla jsem psychicky doopravdy na dně. Po 2 měsících přišel dopis, že se mám stavit na kriminálku a tam podle pitvy mého syna se zjistilo, že umřel na syndrom kojenců. Do teď ani doktoři nevědí, proč se to děje. Ano je to vyřešené, jsem bez viny ale stále i když to je 19 let, tak to hodně bolí. Teď už mám dva syny kteří mi aspoň částečně naplnili srdce , které mělo a má v sobě hodně velkou ránu.